Disník byl můj úplně první pes, parťák do nepohody, ochránce a skutečný přítel. Ani tisícem slov bych nedokázala vyjádřit jak moc důležitý pro mě byl. Byl VÝJIMEČNÝ a nezapomenutelný. Do dnes ráda vyprávím historky, které jsme spolu za ta léta prožili... Nebyl to sice "kapesní pes", ale to nám vůbec nevadilo, když chtěl tak i v dospělosti se pohodlně vešel do náruče (teda pro mě to tolik pohodlné už nebylo, ale co bych pro něj neudělala).. ať už jsme vyrazili na výšlap, do obchodu, na výstavu nebo na školní výlet, byl se mnou. Navždy si ve vzpomínkách uchovám jeho pohledy, "zvláštnosti" (v dobrém slova smyslu) a všechny společné zážitky.

Na mojí Aničku jsem čekala od prvního dne, kdy jsem viděla Lizinky ultrazvuk. Doufala jsem a věřila, že tam bude mezi těmi všemi štěňátky ta moje fenka, BYLA. Aničku jsem si vlastně ani nemusela vybírat (narodily se 4 holčičky), ona si vybrala nás. Kdykoli se přijel nějaký zájemce podívat na štěňátka, tak se z divoké a všudypřítomné fenky stal "neviditelný pes", většinou se šla schovat do domečku pro děti nebo za stromky, když "nebezpečí pominulo" ve vteřině to byla zase sebevědomá dračice. Byla to úžasná veselá holčička, která by jistě měla před sebou velkou budoucnost, ale osud tomu chtěl jinak... 

... Anička a Disníček nás v roce 2017 opustili při tragické autonehodě.. Říká se, že čas hojí rány..  ale šrámy na duši a v mém srdci zahojit zcela nedokázal. S láskou a slzami v očích na ně stále vzpomínáme. Děkuji Vám za vše, andílci moji..